Pátek 10. prosince

 

    Tehdy  bylo také 10.12. v pátek - tenkrát před 22 lety, kdy se to stalo, hrozná událost, která určila příští dramatický osud naží rodiny. A nějaká ta tajemná síla, jak to mívám, mne vedla k onomu místu, ačkoliv jsem se pohybovala naprosto jinde.

    Rodiče s bratrem bydleli stále na Vinohradech, kdežto já jsem v té době bydlela již déle než dvacet let v bytě po babičce na Zahradním Městě v Mceškové ulici. Byla jsem ten den u jakýchsi lidí na Žižkově podívat se na nějaké umění a fotila jsem si tam. Používala jsem ještě fotoaparát na konofilm, s nímý jsem pak jezdila do Kodaku po Rozhlasem nechat si jej vyvolat a pak si vybrat, jaká fota mají udělat a ty jsem si pak doma skenovala do počítače, abych s nimi mohla pracovat. Už ale to bylo takové napnuté a asi dva roky poté jsem si pořídila první digitální fotoaparát. 

    Takže od lidí na Žižkově jsem do svého auta sedala asi těsně po 17,30 hodin a řekla jsem si, že to ještě stihnu do Kodaku dát film vyvolat. Jela jsem obvyklou trasou - na Vinohradskou, odtud na Slezskou a tou na nám. Míru, pak zahnout na Jugoslávskou a zase doprava na Legerovu  a nad Muzeem rovnou zahnout na Vinohradskou ke Kodaku. Na náměstí Míru mne zastavila světla a stála jsem hned na prvním místě, připravená zahnout doprava, dolů Jugoslávskou a pak opět doprava Legerovou nad Muzeum. Když vtom se vedle mne přihnala záchanářská sanitka - s tatínkem. Vezla jej z Korunní, kde tatínka na přechodu u Vinohradské vodárny srazilo auto České pošty. Řidič sanitky na mne gestikuloval, abych jej pustila před sebe, že chce zahnout doprava, tak jsem tak učinila a sanitku s tatínkem jsem pustila před sebe a ta pak uháněla Jugoslávskou a pak po tramvajových kolejích dolů Ječnou na Karlovo náměstí do fakultní nemocnice.

     Když jsem tak před sebe pustila sanitku s tatínkem, tak se na její místo přihnalo policejní místo se dvěma policisty, evidentně jedoucí od tatínkovy nehody a policista na mne zase gestikuloval, abych i je pustila před sebou, že chtějí jet za sanitkou. Tak jsem i je pustila.

    Vyřídila jsem si tedy vše v Kodaku a pak jsem jela domů na Zahradní Město. Již za dvěřmi svého bytu jsem slyšela, že mi tam vyzvání telefon - pevná linka. Tak jsem honem spěchala odemknout a doběhnout k telefonu. A evidentně jeden z policistů, které jsem pouštěla před sebou mi chtěl sdělit zprávu o tatínkově nehodě. Samozřejmě absolutně netušil, že jsme se už viděli a že mne nemusel tak složitě dohledávat jako příbuznou.

    Tak jsem se hnala na místo, kde skončil tatínkův život a právě jela sanitka s tatínkem. Něco mne tam táhlo. Je to typická zvláštní síla, kterou dobře znám a setkávám se s ní často. Vždy mne někam tlačí anebo naopak zakazuje udělat další krok (viz číhající na mne zloděj aj.).

Zde je tatínek JUDr. Jaroslav Pospíšil na mém obraze jako Sherlock Holmes:

 

A zde je jeho typická podoba v jeho šedém žimním kabátě, jak jsem se vždy do něj zavěšovala, když jsme spolu někam šli a tatínek mi cestou často vyprávěl dětektivku, kterou právě četl. Tato fotografie je někdy myslím před polovinou 60. let po jeho promoci: