Podobizna najde své uplatnění na rozměrném ilustrativním obraze, který je teprve rozmalovaný. Nyní sem vložím současné starium malby - zatím jen rozmalovaný obraz s názvem Likvidátor, malba akrylem na plátně 100x100 cm. Obraz má ilustrativní funkci k mému detektivnímu rukopisu se stejným názvem. Bude použit na obálce knihy a postupně různé jeho detaily také jako ilustrace.
Do malby mají být stylem malby Jaromíra Jindry a předtím originálně Raoula Duffyho zakomponovány jednak malé siluety osob, kráčejících naší zahradou (jak by mne upozornil středočeský policista - "ta ale paní už není vaše"), tak i z přítmí noci vystupující obličeje - obojí tedy osob, které se negativně podepsaly na mých posledních letech živolta.
A byl to jeden z důvodů, proč jsem se rozhodla pro svou osobní účast na stání žaloby protistrany o mé vyklizení nemovitosti, přestože mi advokátka tvrdila, že má účast je zbytečná a přidělala jsem tím soudu v Karmelitské ulici starosti, že nepohyblivý invalida bude potřebovat vjet na nádvoří soudu a soudkyně dokonce změnila jednací síň na lehčeji přístupnou, kam snáz dojdu se svým chodítkem.
Nejenže jsem byla připravena podotknout, že předešlý soud, kde jsem pávě nebyla, rozhodoval na základě falzifikátu listiny, který čerstvě letos vyrobil notář na jižní Moravě, který shodou okolností má shodné příjmení s advokátem, který v Praze u soudů zastupuje skupinu ze Zlína, která je od ledna 2018 zapsaná na KN jako vlastník naší rodinné nemovitosti. A oba zase mají shodné příjmení s o generaci starším bývalým pražským starožitníkem, který ke mně v prosinci 1994 poslal tři zkušené vykradače a později jsem se pak ještě dočetla v tisku, že exekutor, poslaný k němu bývalou manželkou, která se rozvedla pro domácí násilí, u něj našel skrytou místnost, plnou kradeného umění.
Zároveň jsem věděla, že u soudního stání uvidím onoho razantně proti mně vystupujícího advokáta, neváhajícího ve svém zapáleném projevu jít až ke lživým tvrzením a hodlala jsem si upřesnit jeho podobu právě pro použití v obraze Likvidátor.
A ta podoba mne přímo vyvedla z míry! Advokát totiž byl odlišně upravený, než jak jsem ho předtím u soudů vídala. Byl vždy v modrém obleku a vlasy krátce střižené. Kdežto nyní patrně na zimu si nechal nahoře delší kučeravé vlasy a pod zimním kabátem měl jakýsi barevný svetr. A nejen jako bych v něm viděla notáře-falzifikátora, pouze buclatějšího než notář, ale naprosto shodně vypadajícího, jak mohl v jeho věku vypadat stejně asi celý život buclatý bývalý pražský starožitník. Ani se není třeba ptát na příbuzenské vztahy, podobnost se prostě nezapře.
Daný pražský starožitník se na počátku 90. let na mne často obracel o znalecké posudky na obrazy. Většinou jezdil ke mně na Zahradní Město do Maceškové ulice anebo pro mne přijel autem a k něčemu mne dovezl. V roce 1994 byl také u mne a zdržel se déle, protože si rovnou počkal, že jsem mu něco psala a měl tudíž čas a rozhlížel se kolem sebe a zjistil, že tam právě mám dost hodnotných věcí, často to byly obrazy od lidí pro znalecké posudky.
Myslím někdy od dubna toho roku 1994 jsem vlastnila své první auto - maličký červený Renault Clio parkoval většinou na plácku vedle domu, kde se kříily ulice Topolová, Macečková a Karafiátová. Po starožitníkově návštěvě jsem pozorovala divné věci.
Přijde líčení podivných věcí před krádeží,
pak když jsem se předčasně vracela domů a jeden ze zlodějů na mne číhal pouhý 1 m od dveří za závěsem a jak mne tenkrát zase fungoval šestý smysl a přilepil mne za prahem na chodbě a nedovolil jeden krok dovnitř udělat, kde bych se ocitla vedle číhajícího a mohl mne zneškodnit a zavolat drobného třetího zloděje z půdy, že může slézt, aby krádež dokončili.
Takže snad už tak tři týdny anebo minimálně 14 dnů jsem sledovala divné věci kolem mého bytu. Třeba jsem najednou nad sebou slyšela kroky, přitom jsem bydlela ve druhém poschodí dvoupatroivého domu a nade mnou už byla jen půda, kam léta nikdo nechodil, protože dům byl obývaný již samými důchodci. Půda proto byla zanesená holuby a prostě těžko přístupný prostor. Potom zase jindy jsem přišla ke svému autu a na něm byla položena výrazná oranžová vesta, co používaly úklidové služby na silnicích, aby byly dobře vidět.
V úterý 21.12.1994 jsme od 14 hodin měli v Pařížské výbor Klubu kultury Syndikátu novinářů ČR, kde jsem působila jako předsedkyně. Někteří členové výboru se zlobili, když jsem dorazilanpozdě, protože beze mne nemohl výbor začít. Proto jsem ještě honem zkontrolovala své perské kočky, mezi nimiž právě byli dva mlaďoučtí bílí kocourci, dobře jsem byt zamkla a rychle jsem v půl druhé vyběhla ke svému autu, abych to do Prařížské včas stihla.
Poslední předvánoční a také poslední výbor toho roku byl opravdu slavnostní. Však jsem se na něj také oblékla celá v bílém a některé paní donesly i své vánoční cukroví. Kolegyně Milena Nyklová tam fotila a mne také vyfotila, jak sedím na židli, přes jejíž opěradlo jsem měla přehozený bílý kožíšek. Usmívala jsem se a netušila jsem, co se v tu chvíli právě odehrává u mé opečovávané zvířecí rodiny v mém bytě.
Když výbor skončil, sedla jsem opět do svého auta, ale nejela jsem rovnou domů, protože jsem právě onomu starožitníkovi slíbila, že cestou domů se u něj stavím v jeho obchodě na Vinohradské. Žádal mne o to, že tam na mísě mi potřebuje něco ukázat, takže jsem ho informovala o tom, že od 14 hodin mám výbor a pak cestou domů k němu zajedu. Starožitník až poněkud nápadně stále vytahoval něco dalšího a dalšího a že ještě něco potřebuje. Měl to ale se mnou těžkou práci, protože jsem neměla moc stání. Bylo těsně před Štědrým dnem a ještě jsem nestihla odeslat ani jedno vánoční přání. Byla to ještě předinternetová doma,natož tím víc předmobilní, takže prání se musela posílat pouze normální poštou. Proto přes starožitníkovo zdržování jsem se mu vymanila, rozloučila jsem se a mířila jsem k domovu. Ale nejela jsem opět ještě přímo domů, ale zamířila jsem na druhý konec Zahradního Města, kde jsem v takovém malém soukromém krámku tehdy pravidelně kupovala kočkám vajíčka. Měla jsem z výstav od chovatelek informace, že jsou potřebná pro jejich srst. Měla jsem na to s sebou i takový podlouhlý košík. Dala jsem do košíku vajíčka a k domovu jsem tedy nepřijížděla po hlavní ulici, nýbrž malými uličkami z boku. Když jsem dojela na plácek, kde jsem pravidelně parkovala, tak jsem byla překvapena, že je tam nebývalý ruch. Dokonce nějaké auto troubilo. Nenapadlo mne v tu chvíli, že to troubí kvůli mně. Zaparkovala jsem na svém místě a trvalo mi nějakou chvíli, než jsem se z auta vypakovala, vše zkontrolovala a sebrala do jedné ruky kabelku a do druhé košík s vajíčky. A tak jsem opustila auto a mířila ze strany k našemu domu. Obvykle jsem se přitom podívala nahoru, kde sem mířila jen má okénka od koupelny, záchodu a špajzu. Ale protože zrovna tehdy tam byl takový ruch, tak jsem to ani neudělala. Škoda! Hned bych věděla mnohem víc. Uviděla bych, že okénko u špajzu je dovnitř víc otevřené, ale hlavně okno do koupelny je rozbité. I přes ten ruch to bylo divné, že jsem se tam nepodívala, což jsem dělala vždy. Jako by mne něco chtělo ušetřit toho leknutí. Dívala jsem se jen před sebe a viděla jsem, že předzahrádkou ke vchodovým dveřím do domu jde právě mladá sousedka se svými maličkými dětmi, kteří bydleli v bytě pode mnou. Tak jsem šla za nimi, v prvním poschodí jsem je došla, když právě odemikali dveře svého bytu. A vystoupala jsem své poslední patro. Postavila jsem košíks vajíčky vedle sebe na zem a vzala jsem klič, abych odemkla byt. Ale překvapila jsem se, že dveře byly jen zabouchnuté, nezamčené a uvnitř se svítilo.
Byla jsem dost neopatrná v tom, že jsem mívala doma hodnotné obrazy pro vypracování znaleckých posudků a přijímala jsem tam běžně v té době časté návštěvy. Lidé se mne ptali, zda se nebojím zlodějů. Ale byl to malý, jen dvoupatrový dům, kde hned v přízemí důchodkyně byly stále vyložené v oknech a na každém vyzvídaly, ke komu jde a často hned informovaly, že ten není doma a kdy kam a jak odjížděl. Tak jsem si říkala, že by si tam zloděj snad ani netroufl. Ale bylo pravdou, že tam lidé chodili s obrazy a obrazy si pak zase odnášeli, takže nemuselo být nikomu nápadné, když někdo nesl obrazy.
Takže když mne překvapily jen zabouchnuté dveře a uvnitř rozsvíceno, stále mne nenapadali zloději. Ale hned jsem si myslela, že do bytu nějak vnikl můj častý spolubydlící, který byl sice velmi všestranně umělecky nadaný, ale trpěl zřejmě schizofrenií a jeho chování bylo nevyspitatelné a vždycky se vysytupňovalo v obrovskou agresivitu, kdy šlo o život. Proto jej pak většinou přijel tatínek z bytu vykázat. A nyní právě to bylo v době jeho vykázání. Od něj ale člověk nevěděl, čeho se může nadít, ve filmu dělal různé kaskadérské scény a jednou mi také ťukal na okno ve druhém patře. Takže jsem dost rozlobeně spustila: "Co tu děláš?!" a tio jsem mnohokrát opakovala a přidávala věty podobného významu. Ale přitom jsem stále stála venku na chodbě, před prahem bytu. Jakoby mne tam někdo přikoval. Což bylo dost nevysvětlitelné. A jak jsem tak stála na místě a jen odtud se rozhlížela, tak před sebou jsem měla úzkou předsíň a najednou jsem si všimla na jejím konci, o zeď proti mně, že jsou opřeny dva velké zdobné zlacené rámy od obrazů a samozřejmě jsem věděla, k jakým obrazům patří. A teprve v tu chvíli jsem si uvědomila, že tu byli zloději. Tedy přesně tak - myslela jsem, že tu byli zloději, nenapadlo mne, že tam ještě jsou. Všude bylo naprosté ticho, nikde se nic nepohnulo. Ani ty kočky nebyly vidět. Což po daném zjištění, jsem hned o kočky začala mít obavy.
Chtěla jsem tedy zavolat 158, ale jak jsem již zmínila, byla to předmobilní doba a teď zase se stala divná věc. Telefon s pevnoju linkou jsem měla v pokoji, který sloužil i jako pracovna, kde jsem přijímala lidi a kdybych k němu šla, musela bycfh projít celou předsíní, zahnout jí za roh a tam teprve vejít do pokoje, kde u rohové sedací lavice byl telefon. Ale mne to vůbec nenapadlo jít kesvému telefonu - nejenže bych neměla odvahu tam jít, ale vůbec mne to nenapadlo. Místo toho jsem zase vzala do jedné ruky kabelku a do druhé ruky košík s vajíčky a sestoupila do prvního patra a zazvonila na sousedku, kterou jsem viděla, že právě přišla s dětmi domů a to přestože jsme spolu nebyly v příliš přátelském vztahu. Pouze jsme se zdravily, ale stále si na něco stěžovala, že ji něco ode mne ruší. Byly tam velmi neizolující stropy či podlahy a každý krok slyšeli, luxování apod. Přesto jsem tedy na sousedku zazvonila, že u mne byli zloději a potřewbovala bych si zavolat na policii. Už si to zase tak dobře nepamatuji, kolik bylo přesně hodin, ale myslím, že asi tak 17,30 hodin, kdy tedy byla již venku zcela tma. Na policii mi telefon přijmul vyloženě jakýsi "Hlustvisihák" a stále mne jen napomínal, abych mluvila pomaleji, protože jsem samozřejmě vše líčila rozrušeně, překotně. Když jsem vše konečně nahlásila, tak jsem spokojena zasye vzala do jedné ruky kabelku a do druhé košík s vejci a chtěla jsem se vrátit ke svému bytu čekat na policii. Ještě jsem neuvedla, že jsem dveře u svého bytu i u bytu sousedky nechala pootevřené, protože jsem měla obavy o své kočky, tak abych o všem měla přehled.
Z bytů sousedů pode mnou jsem tedy vystouzpila s kabelkou v jedné ruce a s košíkem s vajíčky v druhé, do úplné tmy. Když se ozval obrovský dusot a proti mně se zhora řítil mladý muž. Chodba byla úzká, tak jsem zase o krok ustoupila do bytu sousedů, kde jsem ještě nestačila zavřít dveře a kolem mne se přeřítil mladý mohutný muž. Honem jsem zase udělala krok zpět do chodby a napínala jsem oči, abych i ve tmě co nejvíc vděla a dokonce, abych také slyšela hlas, zavolala jsem na muže: "Odkud jdete?" Načež mi dotyčný odpověděl: "Vod kámoše!" Což chudák netušil, jak absurdní odpověď si v tomto případě zvolil, protože v mém patře jsem měla byt pouze já a naprosti mně dva devadesátiletí manželé. Takže jsem slyšela jeho hlas a v mezipatře u okna na muže dopadly zvenčí skromné paprsky světla, v nichž jsem viděla mužovy obrysy, charakteristický oválný tvar hlavy a že měl na sobě patrně černou koženou bundu, na zádech s bílou obrysovou kresbou orla. A jak jsem byla - s kabelkou v jedné ruce a s košíkem s vajíčky v druhé jsem se rychle pustila po schodech dolů za mužem, abych viděla, kam běží.
Ve dveřích do domu jsem se zastavila a pozorovala jsem, jak muž stojí vedle na silnici přistaveného auta a velmi důrazně něco diskutuje se řidičem, sedícím v autě. Nejspíš řešili, jak jsem později zjištila - zda ze strachu před přivolanou policií raději nechat svého třetího společníka napospas na půdě nad bytem a rychle odjet bez něj. A tak se skutečně rozhodli a odjeli. Nypínala jsem ještě oči, jsetli bych nepřečetla registrační značku, aůe byla opravdu tma a auto dost daleko.
A tak zase s kabelkou v jedné ruce a košíkem s vajíčky v druhé jsem se vracela po schodech nahoru, ale zastavila jsem se o patro níž, kde jsem opakovaně zazvonila u sousedky, že ještě znovu potřebuji zavolat a to, že zloději tady nikoliv byli, ale ještě jsou. A tentokrát můj telefonát přijal mladý hlas a nikoliv nějaký zřejmě hlídač jako předtím. A divil se, že tam vůbec nic hlášeného nemají. A musím říct, že tentokrát dorazila policie skutečně brzy. Snad jsem jen tak poimalu stačila vyjít to jedno patro k sobě a byli tam. A bylo jich snad tak deset - jak jsem je pak vždy označovala "bijáků" v kůži a s pistolemi s nataženými kohoutky, se v zákrytech za sebou ostražitě blížili k bytu a poté do něj, vždy ten předu hlásil :"Čisto" a to se stále opakovalo. Ale v bytě už nikdo nebyl, jen se pomalu začaly vynořovat kočky - samozřejmě jako první ta nejstatečnější - jak to bývá ta nejdrobnější ženského pohlaví. Také jakoby přestalo fungovat to lepidlo, co mne před příjezdem policistů poutalo stát před prahem bytu a pomalu jsem nahlížela do bytu, který na první pohled vypadal nesmírně zpustošený a přeházený. Až teprve, když jsem v následujících dnech pomalu vše uklízela, tak jsem zjištovala, že to nebyl žádný nepřehledný neorganizovaný nepořádek, nýbrž zcela přesná práce profesionálů. Věděli naprosto přesně, proč něco vyhazují ze zásuvek a z jakých anebo proč vyhazují oblečení ze skříní. Vedle objednávky objednatele, který chtěl obrazy a vůbec umění, si také chtěli přijít na své - a moc dobře věděli, kde lidé v bytech mohou mít peníze, to je v první vrchní zásuvce psacího stolu, která byla zucela vyklopená a když trezor nenašli za obrazy na zdech, tak vyhazovali oblečení ze skřšíní, za jejichž zadními stěnami hledali trezor. Až mne pobavilo, jak se s tím setkávám celý život, že se všichni domnívají, jak se umělecká historička musí topit v penězích.
Takže skupina "bijáků" shledala, že už na místě nemá žádnou práci a vysvětlili mi, že za nimi jedou kriminalisté, jimž to chvíli trvá, než si sbalí všechno potřebné s sebou a že dva z nich se mnou na místě na ně počkají. Načež dva "bijáci" se usídlili na mezipatře u okna, jímž vyhlíželi kriminalisty, zatímco já stále s kabelkou v jedné ruce a košíkem s vajíčky v druhé, což jsem se nějak v někým cizím změněném mém bytě d něm zdráhala položit a jako nedotčené jsem stále pečlivě držela, jsem stála u dveří do svého bytu a občas jsem si na něco vzpomněla a šla se do bytu podívat, zda to tam je anebo bylo odneseno zloději. Přitom jsem jasně nad svoiu hlavoiu uslyšela kroky. Hned jsem se o tom zmínila "bijákům", kteří tím typickým způsobem českých policistů, kteří se nechtějí nechat vyřušit ze svého klidu, mi velmi výrazně oponovali - té blondýnce v bílém kožíšku, s kabelkou v jedné a košíkem s vajíčky v druhé ruce, která jim přece nemůže do jejich policejní práce mluvit. K romu, že jsem namítala, že je patrně někdo na půdě nad mou hlavou, jsem přidala další díl mé teorie, protože jsem si všimla v koupelně, žýe je rozbité okénko a stržený kryt karmy těsně vedle okénka. Jasně někdo strhl kryt karmy, aby mohl víc otevřít okénko, kryt v tom bránil. Takže jsem "bijáky"upozornila, že zloděj vešel do bytu patrné okénkem u koupelny. Až později jsem zjistila, že ještě dřív se pokoušel vejít ještě menším okénkem u špajzu, které dokonce bylo pootevřené, takže by jej nemusel rozbíjet. Snažil se jej víc otevřít, čím tlačil na uskladněná jablka, která tím tlakem otevřela dveře od špajzu a jablka popadala na podlahu pokoje. Jenže, jak "bijáci" uslyšeli mou teorii, hned je to aktivovalo, aby před tou bloíndýnou v bílém kožíšku obhájili svou policejní jistotu a už byli vedle mne u dveřží do bytu a jali se hledat mezi letitým množštvím škrábanců na zárubni dveří s tám, že mi je demonstrovali jako důsledek toho, jak zloději šli tudy a zárubeň poškodili při otevíráníá dveří plančetou, že to prý nejšastější a jiný způsob není třeba hledat. Byli typicky rychle hotoví a jak se kryt karmy dostal do vany, to je nijak v jejich teorii nezvyklalo - jak mi to připadá příznačné!
Ale pak již skutečně dorazili kriminalisté a s těmi samozřejmě již byla jiná řeč. Ti mi naopak pečlivě naslouchali. A jakmile jsem se zmínila o krocích na půdě nad svou hlavou, jeden z kriminalistů už lezl nahoru po žebríků a už byl na půdě. Zjistil tam, že skutečně zloděj šen tudy a byl tam, ale když zjistil, že je tady policie, tak utekl vedlejším vchodem, který měl společnou půdu. Zámečník, který mi montoval bezpečnostní zámek, jenž by právě neměl jít překonat, což zkušení zloději poznali a volili jinou cestu, když následující den přišel, aby mi zámek opět už poněkolikráte upravil, tak říkal, že večer šel kolem do hospody pro pivo a viděl, že tam policie někoho chytala.
Od policie jsem se pak dozvěděla, že sousedka pode mnou celou situaci viděla, když se vracela s dětmi domů. Přišli na plácek, kde jsem parkovala a všimla si auta, které právě přijelo se zloději, kteří odvezli první várku lupu a vrátili se pro druhou, kterou mezitím v mém bytě chystal třetí z nich. Všimla si auta, i když v té chvíli netušila, že v něm sedí zloději, ale bylo to zcela shodné auto, které jim bylo někdy dříve ukradeno, takže z takové určité nostalgie. Prý auto právě dojela také na onen plácek a vtom jsem přijela já. Tu se ono auto zastavilo, což i ona vnímala tak, že reagovali na můj příjezd a trochu prý zacouvali zpátky do tmy. To ovšem bylo zcela zbytečné, protože jsem je neznala. A také sousedka zaregistrovala, že auto patrně kvůli mně troubilo. Pak viděla, že se otevřely dveře u spolujezdce a vyběhl z nich mohutný mladý člověk a běžel do našeho domu. Toho všeho já jsem si vůbec nevšimla, měla jsem opráci se zaparkováním a pak pobráním všeho a zamykáním auta a před sebou jsem pak viděla už jen sousedku s dětmi.
Než jsem já sousedce řekla, že u mně byli zloději, tak když jsem jí míjela na schodišti, mohla si myslet, že muž běžel ještě k někomu z nižších podlaží. Ale ani když jsem řekla, že u mně byli zloději, tak mně vůbec nic neřekla o tom, že muže viděla a v podstatě tedy mohla i vědět, že šel dovnitř, ale nikoliv ven, tedy, že tam stále je. Nevím, proč mi něco neřekla, jestli ze strachu. Podobně ti devadesátiletí manželé z protějšího bytu. Paní byla stále u kukátka na dveřích a neustále mne sledovala, slyšela jsem to, mám neobyčejně dobrý sluch, jak říkám, slyším až za roh. A tentokrát policii týž den vůbec neoteřeli, až následující a vymlouvali se, že se věnovali opékání kapra - tři dny před Štědrým dnem a že tedy o ničem nevědí.
Na fotografiích, předložených mi policií, jsem jasně poznala dle tvaru hlavy onoho mohutného člověka, který dle policie byl součástí skupiny tří vykradačů, kteří byli právě propuštěni z výkonu trestu. Avšak sousedka, která jej viděla venku víc na světle, si neyla jistá, že na fotografii je to on.
Jasně se mi pak vše složilo dohromady. Drobný z trojice vlezl v domě z chodby za mými dveřmi po žebříku na půdu, odtud se ze strany domu spustil k okénkům, kde chtěl napřed použít pootevřené okénko od špajzu, ale to bylo příliž malé, tak zvolil okénku od koupelny, které musel rozbít, ale netušil, že těsně za ním je kryt karmy, takže musel otvorem sáhnout a kryt karmy strhnout do vany. Tak vlezl do bytu a za dveřmi v předsíni jsem měla na hřwebících pověšené množství klíčů, mezi nimiž našel i klíč od vstupních dveří, které jím odemkl a tudy vešel onen mohutný z nich, který byl od nošení věcí a pak vyřízení problémů - jako když jsem se předčasně vrátila, tak mé zneškodnění byla jeho práce.
To, jak jsem jej nejspíš šíleně vynervovala, že jsem neudělala krok vedle něj, aby svou připravenou akci uskutečnil, tak to se mi také ozřejmilo. Nebylo v tom nic nadpřirozeného, ale pouze cit, vnímavost. Patrně muž, když přiběhl do bytu se zprávou, že jsem se vrátila, tak ten drobný vylezl po žebříku schovat se zpátky na půdu, kde čekal na zprávu koleby, že jsem zneškodněná a může zase slézt, aby práci dokončili. A poté, co informoval kolegu o mém návratu, chtěl se spíš asi schovat někde dál v bytě, ale neměl moc času na hledání a byt byl malý a všude byly prosklenné dveře. Tak asi nikde místo nenašel a na poslední chvíli se rozhodl schovat se hned jeden metr od vstupních dveří za závesem, který jsem tam teprve nedávno pověsila místo dveří do kuchyně. Dveře jsem nechávala pootevřené, protože za nimi měly na zemi kočky mističky s jídlem. Ale jak stále ke mně chodily návštěvy, nepřipadalo mi vhodné, aby to všichni viděli. A to jak honem běžel na poslední chvíli za závěs, bylo ono. Po otevření dveří jsem nejspíš cítila závan vzduchu, pohyb ve vzduchu a aniž bych si to uvědomila, něco ve mně mi nedovolilo ani ten jeden krok do bytu udělat.
Policie ode mne hned měla informaci o nedávné návštěvě starožitníka u mne a že ten den ode mne poprvé vyžadoval návštěvu u sebe a jakoby mne stále zdržoval. Proto hned následující den se k němu policisté vydali, ale měl pro nemoc zavřeno a obchod na Vinohradské už nikdy neotevřel. Až asi za půl roku si otevřel jiný obchod na druhém konci Prahy.
Jeden z odcizených obrazů jsem pak našla v aukčních výsledcích, že asi po 14 letech byl prodán v Dorotheu v Linci, další se pak nabízel v aukci na Slovensku.... Česká policie sleduje pouze aukce u nás, v zahraničí nikoliv. Po 10 letech je krádež promlčená, avšak když by se obraz objevil i poté v prodeji u nás, policie by jej zabavila a vrátila původnímu majiteli, i když by již nemohla nikoho za krádež stíhat. Avšak v zahraničí je prodej pro zloděje bezpečný.
Po několika letech se pak na mne obrátila manželka starožitníka, že se rozvádí pro domácí násilí a chtěla mi ukázat jeden obraz. V jejich společném bytě na Kampě jsem viděla jednoho jejich syna. Ale starožitník měl ješě také bratra a to shodného křestního jména, jako má notář-falzifikátor.
Pak ke konci 90. let jsem četla zprávu, že exekutor, poslaný bývalou manželkou, u bývalého starožitníka J.H. v branické vile našel skrytou místnost, plnou kradeného umění.
A nyní po 27 letech od vykradení bytu u soudního stání ve věci žaloby o mé vyklizení naší rodinné nemovitosti jsem byla udivena, jak až se advokát těch, co mne chtějí vystěhovat do LDN podobá nejen notáři-falzifikátorovi stejného příjmení, ale především onomu pražskému starožitníkovi téhož příjmení, který tenkrát ke mně poslal tři zkušené vykadače a později u něj exekutor našel skrytou místnost, plnou kadeného umění. Ve věku advokáta musel starožitník právě tak vypadat.
Tak jsem jen zvědavá, kam to dojde, zda si spravedlnost konečně najde cestu či naopak. Jsou velmi sebejistí.
Žádné komentáře:
Okomentovat